THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
MYRATH jsou další kapelou z arabského světa, jež si dokázala vydobýt mezinárodní renomé. Jejich třetí album „Tales Of The Sands“ je uvádí do společnosti svébytných a originálních kapel. Svojí mixturou (power)metalové údernosti a tradiční arabské hudby si dokázali získat i posluchače, kteří tomuto žánru příliš neholdují. Když k tomu připočteme i pražskou návštěvu kapely v rámci evropského turné s ORPHANED LAND, je to dostatek příležitostí vyzpovídat zpěváka Zahera Zorgatiho, který nám prozradil několik informací o blízké budoucnosti skupiny i svůj pohled na letošního tuniskou revoluci.
Právě se nacházíte uprostřed Evropy a hlavně uprostřed svého evropského turné. Jaké jsou dosavadní dojmy z tohoto jedinečného tour, kde vystupují arabské kapely s izraelskou?
Kromě toho, že turné jako takové je náročná záležitost, je vše ještě náročnější díky tomu, že se zde scházejí kapely z různých žánrů a z různých zemí. Počáteční nesmělost se však rychle vytratila a záhy jsme našli společnou řeč. Lidé z ORPHANED LAND jsou skutečně skvělí, nehrají si na žádné hvězdy a díky tomu panuje velmi dobrá atmosféra. To samé mohu říct i o lidech z ARKAN a ARTWEG. Samozřejmě, že občas se vyskytne nějaké to napětí, ale to je asi pokaždé na podobně dlouhém turné. Můžu však říct, že společný život v jednom autobuse probíhá skvěle. Máme za sebou už dost výborných koncertů od Milána, přes Barcelonu a Madrid a ohlasy jsou velice dobré. Lidé si naši muziku skutečně užívali, hlavně díky tomu, že orientální vlivy v metalu stále zůstávají pro Evropany něčím novým. Mnoho z těch, kteří nás slyšeli poprvé, se do naší hudby dostali velice rychle a pak už jen řekli „wau“ (smích).
Věřím, že hlavním důvodem vaší přítomnosti na tomto turné je propagace nového alba „Tales Of The Sands“. V mnoha rozhovorech uvádíte, že vás nejvíce ovlivňují SYMPHONY X, ovšem letošní deska se ještě více vychyluje ze stylu těchto Američanů a představuje vás jako sebevědomou a originální kapelu. Jak jste s odstupem několika týdnů od vydání alba spokojeni s vaším původním cílem – stát se více originálním a rozpoznatelným hudebním tělesem?
To je pravda, naše první dvě alba byla hodnocena jako kvalitní nahrávky ve stylu SYMPHONY X. Samozřejmě že jsme jimi velice ovlivněni. Každá kapela, která začíná, je někým ovlivněna a my jsme nebyli žádnou výjimkou. Pochopitelně, že naším záměrem nebylo tvořit nějakou kopii, navíc bych dokázal uvést další 2-3 kapely, které nás ovlivňují. Tento fakt se prostě automaticky odráží i v naší vlastní hudbě. Před skládáním alba „Tales Of The Sands“ jsme si řekli: Ok, zkusme se více zaměřit na snahu znít originálněji a pokud možno co nejvíce vymazat tyto vlivy z naší hudby a skutečně vytvořit něco, co vychází hlavně z našich srdcí.
No a co se týče otázky, tak můžu říct, že s výsledkem jsme velmi spokojeni. Pozitivní recenze nás příjemně zaskočily. Ta hudba je skutečně zahraná od srdce, což je pro nás jako arabské hudebníky nesmírně důležité. Orientální prvky však stále považujeme pouze za drobné a v tomto směru stále máme co zlepšovat. Existuje veliká spousta tradičních tuniských nástrojů, které bychom rádi v budoucnu vyzkoušeli.
Vím, že nahrávání alba nebylo úplně jednoduché, resp. probíhalo ve dvou lokacích. Jak náročné to pro vás bylo?
Už samotný kompoziční proces byl zajímavý. Protože já žiji v jiném městě než zbytek kapely (Sousse, resp. Tunis – pozn. Dalas), museli jsme během skládání komunikovat přes Skype. Samozřejmě, že uprostřed tohoto procesu jsme se i dvakrát týdně vídali a zkoušeli. Poté přišlo hlavně zkoušení a zkoušení, pilování nových skladeb, jejich čištění do té podoby, ve které jsme s nimi byli všichni spokojeni. No a pak jsme celý materiál poslali našemu producentovi Kevinu Codfertovi, který nás pak zanedlouho pozval do svého francouzského studia. Tam se nahrály kytary a vokály a v Tunisku pak bicí a violy. Pak se zase jelo zpátky do Francie kvůli dalšímu nahrávání, což bylo zrovna v době „Jasmínové revoluce“ (první letošní revoluce v arabském světě, která svrhla dlouholetého autoritářského prezidenta Zína Abidína bin Alího – pozn. Dalas), což nám i navzdory naší radosti z této události v té době situaci příliš neusnadňovalo. Na druhou stranu můžeme říct, že je to nahrávka revoluce (smích). Finální mix pak provedl Fredrik Nordström (DREAM EVIL) a celkový výsledek nás velmi mile překvapil. Album má velmi dobrý zvuk a přesně takový, jakého jsme chtěli docílit.
Takže hodláte pokračovat v prohlubování fúze metalové a tradiční arabské muziky?
Já osobně nemám moc rád metalové kapely, které o sobě tvrdí, že hrají orientální metal a přitom používají jen nějaké orientem ovlivněná intra, které zní jako z nějakého špatného hollywoodského filmu o starověkém Egyptě. Naší snahou je, aby orientální složka byla nedílnou součástí naší tvorby, aby výsledkem nebyl pouze slepenec metalových kytar a arabských samplů. Živé nástroje jsou pro nás, i přestože je nemůžeme nabídnout na tomto turné, velmi důležité. Toto album bereme jako vstupní bránu do světa, který chceme nadále objevovat. Hodláme pokračovat v tomto stylu, v této atmosféře i produkci. Máme už připravené i nějaké nové skladby, takže odpověď je ano, určitě chceme náš styl ještě prohlubovat.
Nové album je plné hitových skladeb i navzdory tomu, že je stále dostatečně metalově úderné. Cítím v něm větší inklinaci k silným melodiím a refrénům, zkrátka více k rockovému songwritingu. Je to vámi zamýšlená cesta anebo jen prostě výsledek vaší snahy kombinovat tvrdé kytary s tradiční tuniskou hudbou?
Samozřejmě, že bychom mohli znít ještě melodičtěji anebo zároveň i více „power“ tak, abychom dokázali uspokojit všechny naše fanoušky. Někteří z nich chtějí více metalových riffů, jiní zase více melodických refrénů, ostatní zase více arabsky zpívaných veršů atd. Ne všechny asi naše další nahrávka uspokojí…
Je vaším cílem myslet pouze na fanoušky?
Samozřejmě, že ne. Jsem toho názoru, že nejdříve musíme být sami spokojeni s tím, co děláme a pak budou spokojeni i naši posluchači. A co se týče té větší inklinace k melodiím, tak tato je určitě výsledkem naší záliby v národní hudbě, protože ta je sama o sobě velmi melodická a emotivní. Takže další album bude v tomto trendu pokračovat. Více melodií, více národní hudby a snaha více zdokonalit naše propojení metalu a arabské muziky.
Smyčcové nástroje se tedy stávají důležitou součástí vaší hudby. Pro letošní album byly nahrávány v tuniském studiu ve městě Sousse. Co bylo důvodem k tomuto rozdělení nahrávacího procesu mezi Francii a Tunisko?
Ve skutečnosti byly podmínky pro nahrávání v obou studiích srovnatelné. Stejně tak ve Francii i v Tunisku můžeme najít velmi dobré vybavení a prostředí. Důvodem pro nahrávání smyčcových partů v Sousse je, že zde máme k dispozici skutečně vynikající hudebníky hrající klasickou arabskou hudbu. Takovéto muzikanty bychom ve Francii hledali jen těžko.
Skutečně? Vždyť ve Francii musí žít hodně dobrých hudebníků arabského původu.
Určitě, jen v Paříži se najde hodně vynikajících arabských muzikantů, ale nikdy to prostě nebude tak, jako v domácích podmínkách. Abych to vysvětlil. Hudebníci z Francie jsou skvělí, jsou to profesionálové, kteří hrají týdně několik náročných koncertů, například i se známými tuniskými anebo jinými arabskými zpěváky, ale nám prostě nemohli poskytnout tu vášeň a zanícení, které jsme pro naši muziku potřebovali. To bylo hlavním důvodem našeho rozhodnutí angažovat violisty z Tuniska. Pochopitelně jsme mohli vše nahrát ve Francii, ale podle našeho názoru by výsledek zněl jako klasické symfometalové klišé a postrádal by duši a arabské srdce.
V arabských zemích jsem měl možnost vidět mnohem menší diferenciaci mezi hudbou pro mladé a starší, což je podle mého názoru způsobeno hlavně díky silným vlivům lidové hudby v současném arabském popu. Myslíte si, že i vaše tvorba by mohla být díky anganžmá tradičních hudebníků akceptována i starší a konzervativnější generací?
V Tunisku máme poměrně dost fanoušků rockové a metalové muziky, ale tito jsou vesměs mladí. Starší generace podle našich zkušeností oceňuje naši snahu zapojit tradiční motivy do metalové hudby a zároveň nás chválí za náš úspěch v zahraničí, protože děláme naší zemi dobrou reklamu. Ale to je asi tak vše. Naši hudbu moc neposlouchají. Možná další generace už bude mít jiný názor. Mám namysli tu moji, když zestárne a bude stále poslouchat metal (smích). Starší lidé u nás mají rádi hlavně tradiční tuniskou, marockou anebo i egyptskou hudbu a něco jako metal je pro ně stále příliš cizí a hlasité. Tohle se těžko změní ze dne na den.
Kevin Codfert je jméno, jež je s vámi již od debutového alba „Hope“ spojeno velmi silně. Produkoval i všechny vaše následující desky. Vypadá to na dobrou spolupráci…
To určitě. Měli jsme na něj štěstí. Když jsme v březnu 2006 v rámci Cartago amphitheater show v Tunisu předskakovali Robertu Plantovi, hrála tam i francouzská kapela ADAGIO, jíž je Kevin členem. Právě tam jsme jej zaujali natolik, že nás oslovil s nabídkou produkce našeho alba. V Tunisku je dost problém najít schopného producenta metalové hudby, takže to pro nás bylo něco, co se prostě neodmítá. Cítili jsme od něj víru v nás, v naši hudbu. To bylo ještě v době, kdy jsem nebyl členem MYRATH. Nabídku stát se zpěvákem kapely jsem dostal až po nahrání alba „Hope“, které nazpíval klávesák Elyes.
Mohl bys popsat Codfertův vliv na vaši hudbu?
Dokázal ve studiu vytvořit velmi dobrou kombinaci našeho stylu a stylu ADAGIO. Samozřejmě, že to nebyl on, kdo skládal naše skladby, jen nás zkrátka dokázal poslat správným směrem. Řekl, ok chlapci, tohle zní příliš prog, tohle zase příliš podbízivě, tohle se sem nehodí, prostě nás správně koučoval. Můžu říct, že jsme velmi dobrými přáteli a on se stal členem naší rodiny (smích).
Už jsme se dotkli faktu, že „Tales Of The Sands“ vznikalo v pohnuté době tuniské revoluce, která začátkem tohoto roku dokázala svrhnout dlouholetou diktaturu. Pojďme se na její výsledky podívat pohledem příznivce alternativní kultury. Vidíš nějaký rozdíl v podmínkách pro hraní metalové muziky během diktatury a v současnosti, několik měsíců po revoluci?
V dobách diktatury jsme neměli žádný problém s hraním metalové muziky. Konalo se hodně koncertů a festivalů, vznikalo dost kapel a vůbec jsme neměli problémy hrát muziku, jakou máme rádi. Starosti byly úplně jiného rázu a jsou známé. Nezaměstnanost, chudoba, žádná svoboda slova ani náboženského vyznání. Režim byl zaměřen speciálně proti praktikujícím vyznavačům islámu, protože byl po 11. září pod silným tlakem USA. Ale jsem toho názoru, že Tunisanů se bát nikdo nemusí. Naše společnost je velice otevřená. Lidé u nás dokážou svůj život rozdělit mezi práci, rodinu, modlitby a muziku anebo záliby. Například já zpívám v metalové kapele a moji rodiče jsou přitom silně věřící muslimové. Ani to jim však nebránilo mě odmalička podporovat v mé touze být zpěvákem. Jsme velmi otevření lidé a díky tomu, že jsme po několik let byli pod francouzskou nadvládou, zůstal zde silný evropský vliv. A co se týče otázky, tak za sebe mohu říct, že se nic nezměnilo. Vyznavači metalu nemají v Tunisku žádné překážky. Můžeme hrát, cvičit, pořádat festivaly…
Ale to se může změnit, protože jak známo, první svobodné volby nedávno vyhrála islamistická strana Ennahda. Myslíš, že tohle může mít nějaký vliv na svobodu uměleckého projevu v Tunisku?
Věřím, že vítězná politická strana byla vybrána z vůle většiny lidí. Volby byly demokratické a svobodné. Souhlasím s tím, že když se řekne, že je vyhrála islamistická strana, tak mnoho lidí dostane strach z extrémismu anebo že vznikne další Tálibán (smích). Podívejme se například do Turecka, kde už několik let vládne islamistická strana a zatím to nevypadá, že by tím trpěla svoboda. Myslím, že Turecko by mělo být pro nás velkým příkladem. I v Tunisku máme lidi vyznávající různá náboženství – křesťany, židy a proto bude důležité zachovat všechny nabyté svobody. V této straně je navíc mnoho lidí sympatizujících s Velkou Británií anebo USA, takže věřím tomu, že následný politický vývoj nebude mít vliv na naše svobody jakožto metalových hudebníků a samozřejmě, že nejen na ně.
Zanedlouho po tomto turné odehrají ORPHANED LAND ještě další 4 koncerty v Izraeli, kterých se už z pochopitelných důvodů neúčastníte. Umíš si představit, že v nějaké dohledné době bude pro arabskou kapelu možné zahrát si i v Izraeli?
Skutečně věřím, že ano. Hovořil jsem s Kobim a s ostatními kluky z ORPHANED LAND o tom, že bychom mohli v Izraeli uspořádat nějakou větší akci. Kapely z Tuniska, Francie, Izraele a možná i jiných zemí by hrály v rámci jednoho koncertu anebo festivalu. ORPHANED LAND se tento nápad velice zalíbil a přestože je skoro nemožné něco takového uspořádat v současnosti, všichni věříme, že na vhodnější dobu nebudeme muset dlouho čekat. Rádi bychom dali lekci politikům a ukázali jim, jak najít společnou řeč. Všichni jsme jen lidé, bez ohledu na to, jestli jsme z České republiky, Izraele anebo Tuniska.
V případě MYRATH to bude hlavně záležet na dalším vývoji ve vaší zemi a jejích vztazích s Izraelem.
To samozřejmě. Myslím si, že mezi lidmi samotnými to zas takový problém není. Jak jsem již říkal, v Tunisku žije i dost Židů a toto rozhodně není problém náboženství anebo té či oné země. My náležíme do arabského světa a dobré vztahy s Izraelem nejsou něčím, co by potěšilo ostatní arabské země, ale myslím si, že bychom v tomto směru měli jít příkladem, stejně jako jsme šli příkladem v době letošní revoluce.
Tunisko je země, která nemá žádné nerostné bohatství. Nemáme ropu ani plyn, ale naše otevřená mysl a duch je mnohem cennější než ropa anebo cokoliv jiného.
Karma (2024)
Shehili (2019)
Legacy (2016)
Tales Of The Sands (2011)
Desert Call (2010)
Hope (2007)
Double Face (demo) (2005)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.